Vztek, závist, bezmoc, žárlivost

     Nevím co z toho je přesnější. Jde o celkem banální věc, jenže známe. Někdy prostě nic není tak jak si přejeme, nebo se nedokážeme natolik ovládnout aby to bylo alespoň tak jak bychom chtěli.

      Dnes odsud odjela přítelkyně. Byla tady u mě 3 dny. 3 dny smíchu, doteků, pohlazení, porozumění, lásky.... Jen co odjela, tak mi začala chybět. Před pár desítkama minut jsme se sešli na skype. Geniální to věc. I když nejste spolu, tak dnešní doba vám to alespoň zprostředkovaně celkem slušně umožňuje. A navíc zdarma. Podíváme si a nejednou k ní do pokoje někdo přišel. „Ahoj borče“ zdravím jejího bratra. Ale ejhle není to její bratr jak jsem čekal. Je to její bývalý přítel. Bydlí 2 patra nad ní. V tu ránu bylo po všem. Přítelkyně se začíná více věnovat jemu, povídá si s ním, na mě už se téměř ani nekoukne. Za deset minut co tam je její přítel mým směrem prohodí sotva pár vět. 

     Píšu sms: „Vidím že máš návštěvu. Nikdy nechci stát mezi tebou a tvýma kamarády. On evidentně přišel za tebou, když bratr není doma. Tak se bav s ním, stejně se semnou už nebavíš. Víš jak to ním mám. Prostě si s ním nerozumím a rozumět nebudu. Nerozuměl jsem si s ním ještě předtím než jsme spolu byly, a tak to prostě nejde. Tohle prostě neumím. Tak budeme končit“. Její odpověď byla: „Ok mě je to jedno“.
Víte nejde o to že je to její ex. Jak jsem již řekl, nikdy jsme si neměli co říci. A nikdy asi ani nebudeme. Né špatně. Né asi. Ale určitě. Já na tom zájem nemám.

      Ale tohle prostě neumim. Proč to neukončila s tím že je někdo na návštěvě a bude se věnovat návštěvě? Proč mě nutí se koukat jak se směje se svým ex, jak si povídají, jak jsou u ní doma sami, jak jí konverzace evidentně nevázne, jak je potěšena jeho návštěvou. Proč mě nechá sledovat jak si povídají o jeho nové práci o tom jaké má na rukou chudinka mozoly. Když něco řeknu musím to opakovat 3x aby si mě vůbec všimla. 
Jsem bezmocnej sedím 60 km od ní. Koukám na ní a nemohu nic. Nechci je rušit. Ale zároveň nechci před ním řikat že se na ně nehodlám dívat. Hovor ukončuji.
Píšu sms, jestli mi napíše až bude ležet v posteli. Je hodina a půl poté co jsem jsem hovor ukončil do teď žádná odpověď. Ani pitomé. „Ano napíšu ti“.

      Před cca 24 hodinama jsme se přesné o této situaci bavili. Ptal jsem se jí jestli by udělala to že by přišel tento její ex, a zavřela by se s nim u sebe v pokoji. Řekla že ne. No a hle 24 hodina nato se naprosto ale naprosto stejná situace odehraje. A výsledek........... 

      Tentokrát jsem prohrál. Tentokrát jsem já ten, komu se ten dotyčný směje. A co můžu? Nic. Mám mu to vracet? Mám ho zesměšnit, a že vím plno věcí čím bych ho mohl zesměšnit. Jenže on za to ani nemůže. On mi neřekl že by to neudělal. On je jen ten který si svýma poznámkama občas rýpne když jsme v hospodě. A nebo teď. Ale má cenu mu to vracet způsobem: „Jen rejpej, bejt tebou tak raději vyřešim exekuci na byt, vůbec tady neukazuj že si po mamince, která má sice mažela ale veřejně má milence, že jsi po tátovi kterej má dluhy, že v případě lucky ti šlo jenom o sex a když chtěla něco jiného poslal jsi jí do prdele.“ Pomohl bych si? Ne. Jen by mě to mrzelo protože tohle jsou věci které nevrátíte když je řeknete před celou hospodou. A nebo? A nebo holt jsem už starej a myslím si o člověku o 7 let mladším svoje a jeho rádoby drsné a vtipné hlášky nechávám bez povšimnutí (veřejném samozřejmě že si je pamatuji a kolikrát bolí) protože mi dotyčný za to nestojí a tiše doufám že jednou dostane rozum.

      Co já vim. Třeba ani na nic takového jako je tento pocit nemám právo. Co já vim. Jsem jen obyčejnej kluk který je teď bez přítelkyně a vidí jí s ex a probouzí se v něm žárlivost a vztek.