Rodina

     Co je to rodina? Kdo je naší rodinou? Koho ještě můžeme do rodiny počítat a kdo je jen příbuzný? Kdy začínáme mít rodinu? A je rodina opravdu základ života?

     Neřikejte že jste si někdy nepoložili takovouto otázku.Dříve či později si jí chtě nechtě položíme, nebo nám jí někdo položí. Byť třeba nevědomky a zažehne v nás plamínek tužby po zázemí, kterému bychom mohli říkat naše rodina. Jenže co, a hlavně koho slovo rodina označuje? Dokud jsme ve věku, kdy žijeme s rodiči, tak si pod slovem rodina vybavíme sebe, sourozence rodiče. Někdo možná ihned i prarodiče, bratrance, tety a strýčky. V tomto věku moc tuto otázku neřešíme. A když ano, tak je to pubertální věk, kdy bychom nejraději od rodiny „vypadli“ a žili si svůj vlastní život, protože doma nám nikdo nerozumí, a nikdo nás nechápe. Pojďme se ale zamyslet kdo a co je rodina v okamžiku, kdy vylítneme z hnízda., a začínáme žít ten svůj život.

     Začínáme většinou těžce, první práce, první samostatné bydlení v podnájmu, první partneři, kterým ukazujeme jak žijeme. Jak se o sebe umíme starat, popřípadě vylétáme z hnízda již s partnerem, se kterým budujeme nějaký ten „ostrov“ kde budeme žít. Né vždy to jde krásně a hladce bez pomoci našich rodičů. Jsme jim vděční za každou korunu co nám strčí, za každou radu, za každou pomoc. Říkáme si jak je fajn, že nám takto občas helpnou. No jo, ale ono to jednou skončí, najednou žijeme sami s partnerem, a rodiče máme třeba desítky nebo dokonce stovky kilometrů daleko. Jsme tu jen my dva. Kdo je teď naší rodinou? Samozřejmě otec matka, sestra. Ale jak často se s nimi třeba stýkáme? V dnešní době internetu si „zaskakujeme“, pošleme si fotky mejlem, nebo je rovnou vystavíme na „fejsu“. Najednou zjišťujeme že v našem krásném ostrově nemáme moc vzpomínek na rodinu. Kdo z nás má doma fotky když jsme byly malý? Zůstali u rodičů. Kdo z nás má doma naše výtvory z výtvarné výchovy, z kurzu keramiky a podobně? Opět je vše u rodičů. Zjišťujeme, že máme plno fotek s partnerem, ale kde je ta rodina? Ano někdo má pár fotek kde je s rodiči, ale upřímně stačí to?

      Není tohle ten důvod, proč najednou začneme vytvářet i třeba za cenu umělosti „naší rodinu“? Nestává se naší „novou“ rodinou ten mazlíček, kterého jsme si pořídili? Není naše rodina najednou partner a pes? Máme najednou pocit, že se musíme start i o někoho jiného než o sebe. Musíme vyjít s platem, a nemůžeme jen tak třeba tomu psovi říci hele: „nemáme na jídlo“. Rodiče jsou sice pořád rodiče a ve většině případů je máme pořád stejně , né-li více, rádi, ale už se s nimi tolik nevídáme. Nemáme za poslední dobu společné zážitky a naše setkání začíná větou: „Ahoj, jak jste se tu měli poslední týden, 14 dní měsíc? Co je nového,“

Večer uléháme do postele, vedle člověka kterého milujem. U nohou nám vrní třeba nějaká ta kočka. Nemůžeme usnout. Myslíme na všechno možné. Jak bylo v práci, co musíme další den udělat a zařídit. A nebo nás napadne,že právě tohle je rodina. Že ten pocit, že musíme něco zařídit, dojít na nákup, starost o druhé, všední problémy života, a úsměv na tváři osoby s kterou sdílíme domov, že právě tohle je ta rodina. Že všechny tyhle věci okolo, vytváření nějakého domova… že právě tohle je ta rodina. Že právě sem si chceme pořídit potomky. Staraje o ně, mít o ně strach, vědět že jsou na nás závistí, vědět že je musíme nějak směrovat a vychovávat. Právě a jedině tohle je naše rodina. Focení prvního koupání, prvních dětských úsměvů, prvního batolení na trávě v přítomnosti našeho pejska, první zoubky… Na většině fotografií, budou naše děti, a jeden z rodičů. Buď my, nebo maminka. Tohle jsou ty zážitky, tohle jsou ty fotky, které budeme dětem ukazovat. Tohle jsou ty věci, na které budeme vzpomínat. Tohle bude naše rodina.

      Můžete namítnout, že se budeme přece dále shledávat a navštěvovat s rodiči. Ano budeme a budeme za to rádi, když nám pomohou s hlídáním, když s nimi budeme u nich na zahradě grilovat….. Ale ruku na srdce, nebude nám nejlépe )možná je to trochu ješitné) když budeme někde u vody s našim psem, co trhá bačkory a malým capartíkem, před kterým budeme muset všechno zamykat a mít ve výšce? Není nejkrásnější pohled na otce, který má dítě na ramenou aby dostalo na třešně a dole pobíhá štěkající pes, s tím že otce taky?

      Nezúží se tedy naše chápání rodiny na ty co máme doma? Ať chceme či ne? A co je na tom vlastně špatného? Asi ni c je to vlastně tak. Já jen že bychom neměli zapomínat, že rodina je i někdo jiný, né jen lidi co jsou spolu každý den. A ač pro nás je rodinou náš partner a děti, tak mi jsme pořád rodinou pro naše rodiče. A na to bychom neměli zapomínat.