Nedávám to, nezvládám, nemohu dál...

     Jsme tomu čím dám tim blíže. Už nám zbývá jen pár desítek hodin. Pár desítek hodin na to aby přítelkyně změnila názor. Názor na život nenarozeného dítěte, názor na celou věc, názor na to zda to zvládneme či ne. Chtěl bych jí přesvědčit. Chtěl bych aby to zastavila dřív než bude pozdě. Jenže jak? Nemohu jí přemlouvat nemohu na ní tlačit nemohu nic. Mohu jen stroze stát a doufat že se to změní. Že na poslední chvíli řekne:" NE". Jediné co mohu a musim, je stát a být jí oporou, lhát nám obou. Že to chápu, akceptuji že jsem s ní v tom za jedno. Musím ta dívka to potřebuje. Cítím, že to je jediná správná věc, kterou můžu dělat. Stát a být pevný jako skála, aby viděla, že ve mně má oporu. Že jí ve mně má teď a bude jí mít celej život. 

      Jak se s timhle člověk vyrovná? Nebudu řešit přítelkyni. Nevidím jí do hlavy, nevímco přesně se jí honí hlavou, ale vím že je to pro ní taky těžké. I když ona má možná tu „výhodu“ že ví co chce a ví že to tak bude. Já sice vim co chci, ale vim že to tak nebude. Přítelkyně podstupuje riziko. Riziko že třeba už nikdy nebude mít děti. Ať jdou všichni do píče s tim jaká je pravděpodobnost. I kdyby byla 0,01% tak pořád tu je možnost na zkažený zbytek života. přítelkyně se rozhodla tohle riziko podstoupit. Ale já? Já jsem se nerozhodl. Já jsem jen postaven před hotovou věc. Takle to prostě bude. Chci s ní zůstat. Vůbec si nedovedu představit že by to někdy mělo být jinak. A tak? A tak podtupuji to samé riziko. Jestli ona nebude mít děti nebudu je mít ani já a navíc tak i tak budu zklamaný když se to povede a možnost dětí tu bude, pro mě stejně jedno zemře. Kus mě, kus nás. Kus naší lásky, kus našeho života. 

      Po zákroku se obsah vypustí z odsávačky do igelitového pytlíku, nalepí se na to cedule s jejím jménem, a datumem X.X..2011. Někdo to odnese na patolu, zváží a flákne do připravené hliníkové nádoby v podobě rakve. Zhasne zavře zamkne a konec. Pak si pro kus nás přijede nějaká pohřební služba a společně s jiným odpadem jako jsou strumy, mandle a podobně se to prachsprostě spálí. 

      Takle to nechci. Takle ne. Pořád doufám že jí budu odvážet na předsálí a ve chvíli kdy jí budu muset pustit ruku a dál bude muset jít sama, tak řekne: „Ne já si to nechám“ Doufám a doufat budu. Dokud ta možnost bude tak se jí nepustím. Nejde to takle přece uzavřít. Přítelkyně nemá komplikace, není v tom NIC co by jí bránilo? Škola? Ale hovno 2 letý odklad a může studovat dál? Není přece v prváku na střední. Že by naše dítě neměla ráda? Píčovina! ukažte mi matku která nemá svoje dítě ráda. Každé nechtěnné díte je snad týráno? Žádné není milováno? Já jsem taky nechtěný a nemyslim si že by mě rodina nenáviděla. Tohle prostě nejde. To není důsledek znásilnění, nebo přítelkyni není 13 let. Ani to není tak že bychom to spolu nezvládli. Spolu bychom zvládly všechno a vždy. Slíbil jsem jí to a tak to tak prostě bude. Zvládneme to. Broučku zvládneme jen nám dej šanci.

      Nemůže mít ráda něco na co si nemůže sáhnout. Co nemůže vidět. Co nemůže cítit. Já taky nemiloval přítelkyni před 5 lety. Chtělo to jen čas. Naše dítě ale ten čas mít nebude. Má moc málo času na to aby se „ukázalo“ v plné kráse. Aby na mamku mrklo, aby jí chytlo za prstíček. Ve chvíli kdy by jí začlo růst bříšlo, kdy by mohla dítě rozpoznat na sonografii, kdy by vedle svého srdce slyšela i druhé, kdy by cítila pohyby, tak by ho milovala. Ne broučku není to jen flek je to kus nás, kus tebe kus mě. Né nějaký podělaný flek. Ser na všechny okolo. Jak ti někdo může radit abys si to nechala vzít? Je to snad jeho problém? Je to naše. Naše dítě. A my se musíme rozhodnout. Nikdo jiný tohle právo nemá. Nikdo jiný nemůže přece říct co by jsi měla dělat. A nebo tě navádět co by bylo nejlepší? Nejlepší proč? Protože nebudeš moci na fesťák, nebo protože nebudeš moci jeden dva roky na hory jako každej rok? To nejsou důvody. Nejraději bych vygumoval půlku města ze světa. Ser na to co si o tobě každej povídá. Ser na lidi kteří ti říkají HUSTÝ ser na všechny a všechno. Všechno se dá zvládnout. 

      Tisíce lidí dávají desetitisíce za to aby mohli mít dítě. Jsou nešťastný. Udělali by cokoliv za to aby ho mít mohli. Ale nebude jim nikdy dopřáno. My to štěstí máme. A takle ho zahodíme? To přece ne. Broučku to přece ne. Má právo žít. Má právo se smát, má právo plakat. Má právo na lásku, má právo na život. 

      Slíbil jsem že jí to nikdy nepřipomenu. A že jí to nikdy nebudu vyčítat. Tento slib dodržím. Nikdy jí ani náznakem nepřipomenu že zabila (z mého pohledu). Ale jeslti jí to odpustím? …. Nemohu…Nesmíš se mě nidky zeptat jestli jsem ti odpustil. Nesmíš se nikdy zeptat zda si třeba s odstupem času myslím, že jsi udělala dobře. To nikdy neřeknu. Nemohu. Nechci. Nejde.

      Ještě cca 32 hodin. Vím že jsi rozhodnutá. Vím že to nezměníš. Ale v hlouby duše pořád doufám. Pořád doufám že budu ve čtvrtek otevírat láhev štěstí a né láhev smutku a bolesti. Že v pátek půjdu do práce šťastný a veselý a né že tam půjdu s kruhama pod očima, s 3 promilema pod kůží, zamračenej a žádat o dlouhou dovolenou. Já si prostě nemohu pomoci. Vím že bychom to zvládli. Vím že by nás všichni podporovali. Vím že tvá mamka by byla šťastná když bychom jí podali mimi. V první chvíli přece i řekla že postýlka je ve sklepě. 

      Sen se prostě hroutí. Vidina společného bruslení na cyklostezce kolem řeky s kočárkem, vidina prvních zoubků, vidina nakupování malých oblečků a shánění věcí. Vidina usměvavého malého človíčka, vidina společné rodiny. Vidina zeleného trávníku, psa, a batolete které leze po čtyřech a tahá našeho psa za ocas. Zatím se teda jen otřásá a praská. Máš ještě 32 hodin na to abys to všechno zastavila. A já tě prosím. ZASTAV TO. Sice ti to nikdy neřeknu protože jak jsem řekl jediné co mohu dělat je být ti oporou, ale tak snad ….. to dobře dopadne.

      Ač to může vypadat jakkoliv. Ubezpečuji všechny že tu dívku miluji. Že bych za ní dýchal, že bych pro ní udělal vše na světě. Je to její rozhodnutí a mě nezbývá než ho respektovat. I když s tím nesouhlasím a nikdy souhlasit nebudu
  Berte to jako takovej manifest. Můj výkřik a snahu o to ulevit si. Nic víc dělat nemohu. Já vim.